"Lidé mezi sebou míň komunikují, ale zároveň na komunikaci kladou větší důraz." A taky: "Lidé dneška se nechtějí pochopit."
Jak jste mohli zaznamenat, zase začínám psychologicky rozebírat své okolí. A nejspíš i sama sebe. Předchozích několik dnů bylo emociálně napěchovaných až k prasknutí. Docela těžko jsem vstřebávala jednu perličku z minulosti, ketrou mi Rosomák sdělil a od toho se to asi všechno odvíjí. Šla jsem na rameno nadávat kámošce a ta mi na oplátku na rameni nadávala na svého přítele. Víte, oni jsou spolu už přes dva roky a pořád se hádají kvůli banalitám. A to doslova banalitním prkotinám a nejsou schopni si to vyříkat a vždycky trvá, než jejich naštvání opadne. Milují se, to jde na nich vidět a i délka jejich vztahu to dokazuje, ale moje kamarádka má pocit, že se ani pochopit nechtějí. A to spolu mluví o problémech vždycky, jen to tím často ještě zhorší.
Já a Rosomák naopak, když spolu mluvíme o problému, většinou si to vyříkáme a je klid. Jenže já mám tendence si na ty problémy pak zase vzpomenout a začnou mě štvát a zmíním se o nich a jedeme od znova. A nejhorší je, že on si z toho už dělá srandu, čímž mě vytočí ještě trochu víc a pak se už namíchne i on a... Pak je trochu snažší se usmířit protože se bojím aby v afektu něudělal nějakou hloupost (třeba mě poslal k šípku).
Jiná kamarádka, která se zná s Rosomákem i se mnou a je dobrá kamarádka nás obou, zase zcela nepokrtytě flirtuje s mým přítelem... Ačkoli pevně věřím, že to nijak zle nemyslí, jeden nikdy neví. Asi se takhle k němu chovala vždycky a to jí nezazlívám, protože se to neliší od mojí komunikace s mými klučičími kamarády, pokud to nejsou milenci a partneři mých kamarádek. Jenže on už teď můj partner je a mě tohle docela... ani ne tak štve jako spíš uráží. Jako by k jeho vztahu ke mě neměla úctu a pořád z něj měla svoji klučičí hračku. Možná je tohle jen výsledek mé fantazie a majetničnosti, ale nemyslím, že jsem nějak extrémně žárlivá a sobecká.
Co z toho vyplývá? Jsme sobci. Ale na tom bohužel není nic špatného. V dnešní době kapitalismu a vlády sociálního darwinismu nelze jinak. Je tedy asi důležité nosit emocionální brnění. Už moc nevím...
V poslední době mě rozčiluje, že většina mých vztahů už nefunguje plynule, ale je nutné na nich ustavičně pracovat a dělat ústupky. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Jestli je to vývoj k lepšímu nebo k horšímu. Kam se podělo takové to: "Rozumíme si beze slov?"
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
tak. Vztahy jsou... prostě vztahy. Velmi velmi komplikované. Osobně prahnu po návodu na muže, partnery, bývalé a ty, které chci ulovit. Prostě si nevím rady a to jsem hodně empatická.
Takže. Vracet se k vyřešeným problémům je blbý, od toho jsou vyřešený. Jenže ono to člověku nedá. Něco to připomene, vzpomeneš si, žes chtěla říct ještě tohle, řekneš to a chceš to vysvětlit a najednou se hádáte... nebo cokoliv. Prostě na prd.
Hehe, ten poslední odstavec mi mluví z duše. Kam se podělo ono souznění a nulová potřeba cokoliv řešit... obávám se, že to zmizelo nenávratně. Čím je člověk starší, objevuje se víc věcí, na kterých mu záleží. Víceméně se pak jedná o to, že řešíte už i takový ty "dospělácký" věci a neshodnete se na věcech, který jsou pro budoucnost hodně důležitý. TeĎ vás to trápit nemusí, ale jednou bude. A v tom je ten problém. Prostě je to na nic. Jako takhle, na jednu stranu paráda, že dospíváme, na druhou... já ti nevím. Problémy jsou najedou i tam, kde dřív nebyly. A taky... už člověku nestačí jen se držet za ruku a přihlouple se usmívat. Zjišťuješ, že vztahy jsou nejen zábava, ale taky spousta práce a tolerance a tak. To je na tom to... dle mě, na nic. Prostě nic už není tak snadný. Navíc ty sama se měníš, někam jdeš a něco chceš. A tím pádem taky chceš, aby tě partner podržel, podpořil.. aby s tebou souhlasil a trochu tě obdivoval (?). Ale někdy... nedostaneš ani nž z toho a pak je to frustrující.
pff... moc jsem se rozepsala, promiň, kočko :)
Je to všechno strašně složité :/ ale takové vztahy, jako má tvoje kamarádka s jejím přítelem na jednu stranu obdivuju, že i přes ty všechny neshody a hádky jsou pořád spolu, ale zase právě ty hádky jsou dost na nic :/
S Rosomákem mě to mrzí, ale na tvém místě bych měla stejné obavy a o té vaší společné kamarádce bych si myslela to samé. Nesnáším když mi na mého kluka letí jiné holky, i když musí vidět že je můj. Jsem sobecká, ale to jsem prostě já.
Ty vztahy jsou prostě komplikované:/
Znám holku, která chodila s klukem dva roky. A každý týden se spolu rozešli, pak spolu zas byli a tak to šlo celý ty dva roky ;//
Já jsem s Nezbedou 5 a půl roku. Někdy je to bláznivý, někdy ho nesnáším a někdy oba přesně víme, co si myslíme. Ačkoli ho nesnáším a mám ráda zároveň, funguje to. Neříkám, že to bude na věky, v tomhle já jsem skeptik, ale mám svojí výjimku a často ono "rozumíme si beze slov".
já jsem se svým Hračičkou skoro 5 let a můžu ti říct, ne vždycky to bylo růžový a na rozchod jsem taky už myslela. Ale nějak jsme to vždycky překlapali. Jednou se nesnášíme, pak se zase obletujeme jak po měsíci vztahu...
Jedno jsem se ale za tu dobu naučila - na každém vztahu se musí prakticky dennodenně pracovat, a to je potvrzeno celoživotní praxí :)