Jsem příliš mladá na to, abych byla cynická, ale úmyslné předbíhání věku mentální vyspělostí (nebo předstíranou mentální vyspělostí) a seriály typu sex ve městě mě nutí uvažovat o lásce a o mém postoji k ní.
Věřím vůbec v lásku? Věřím v toho pravého?
Já sice myslím, že věřím, ale nevěřím, že je tady ten pravý pro každou dívku. Například moje babička. Ačkoli s ní má moje mamka nějaký dobře skrývaný problém, je to úžasná žena. Pracovitá, jak v domácnosti tak v práci, na svůj věk je neuvěřitelně pokroková a jde s dobou. Můžu si s ní o čemkoli popovídat a perfektně mě pochopí i když moje druhá babička mě odsoudila jen za to, že přespávám u svého přítele... A přesto, že má moje babi tolik očividných kvalit, opustil ji chvíli po narození taťky manžel a už si nikdy nenašla chlapa. Nechci jí ubližovat, tak jsem se na podrobnosti rozvodu nikdy neptala, ale ona si pořád nechala jeho jméno... Proč? Věřila snad, že on byl ten pravý a nosí ho v srdci do teď?
A může vůbec být ten pravý, když se na ni tak bezohledně vykašlal a nechal jí malé dítě na krku?
Čím se "ten pravý" vlastně vyznačuje? Jde jen o naše pocity nebo je nějaká ustálená definice toho pravého. Jako například: nosí mi kdytky a má hodně vlasů, jo to je ten pravý.
Možná máme každá v hlavě vlastní definici toho pravého. Ale vrtá mi hlavou, jak mohl "tan pravý" mojí babičky zůstat tím pravým i když udělal takovou podlost. Nebo ho její velká láska před ní očistila?
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Říká se, že romatická láska může být jen ta nenaplněná. Myslím, že to tak je.. Pokud tě někdo opustí v době, kdy si do něj nejvíc blázen, tak si to tak budeš pamatovat a není podstatné, jak by to vypadalo, kdyby spolu ti dva zůstali.
A pravá láska nemá definici. Je to chemie. Nejde o to koho hledáš, chceš nebo si představuješ. V určitou chvíli se staneš bezmocná a je jedno, jak si to měla naplánovaný. Podle mě tedy. .)
Tenhle pojem taky dost dobře nechápu. I když si myslím, že jsem našla toho pravého, stejně se z něho nakonec vyklube grázl, a nebo se najde jiný, ještě lepší.. Tohle asi ani nejde vysvětlit.
Pravá láska, jaká romantika :) sama nevím, jestli na ni věřím. Pořád si myslím, že bývalý byl tím pravým... ale jak to poznat? Nu, myslím, že se to vždycky ukáže časem. Jak moc si rozumíte, jak moc jste ochotni jeden druhému obětovat... a také, jak moc jeden druhého omlouváte, jaké chyby vám opravdu vadí a co všechno na tom druhém chceme změnit :) tvoje babička asi dědu velmi milovala, což je podle mě důvod, proč mu odpustila a stále ho miluje. Stejně jako já stále miluju Vlka. A on stále miluje mě. Víme to o sobě, řekli jsme si to, ale už spolu nikdy nebude víc, než jako přátelé. A já si teď užívám s drakem... mám spoustu času na přemýšlení... :)
láska není nic jiného než chemie. A než ochota ke kompromisům. Nikdy nebude nikdo, kdo ti sedne dokonale. Ale není to o tom, co se líbí, ale o tom, co nevadí, že se nelíbí. MOžná. A o tom, jak moc vás to, co máte společné, drží u sebe. O ochotě pracovat na tom společném. Vyvíjet se :)
a někdy... není potřebná třeba ani ta láska. Stačí, že je vám spolu krásně, umíte spolu být. Třeba to stačí... :)
Lidi odpouštěj lidem, co milujou spoustu věcí. A to není většinou moc dobrý. Ale většinou neodpouštěj, když už toho člověka milovat nemilujou. A to není vůbec dobrý. Odpuštění očišťuje hlavně toho, kdo odpouští; víc než toho, komu je odpouštěno.
A nebo si prostě na to jméno už zvykla
* milovat přestanou
(Bože, už ani komentáře po sobě nečtu než je pošlu...)
Na to, jak většinou dokážeš dobře pochopit a pojmenovat problém nebo určitou životní situaci, v tomto případě příliš generalizuješ.
A k tomu jménu: většina žen si nechává manželovo jméno i po rozvodu, vrátit se k původnímu jménu se nosí spíš v Americe.
Ovšem nádherně se to čte. Je vidět, že máš od pána Boha talent na psaní.