S otazníkem sedím pod rozkvetlou třešní,
s otazníkem kreslím nohou do písku.
A každou kapkou bolesti se těším,
co přijde dál. A svírám propisku.
S tím že si načmárám co fantazie poví,
ona ale nemluví, jen na sofá si hoví.
Zatím ale otazníkem jen sama se stávám,
otazníky kreslím, otazníkem mávám,
otazníkům šeptám svoje trápení.
Co s tím? Co? Nic. Nic se nezmění.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Jako vždycky krásné:) I když jsem chvilku přemýšlela o slově sofá, pak mě to trklo:)
jsi jako Sapfó. Ne, jako Heine. Také máš místo zbraní slova. A umíš s nimi zacházet neskonale dokonale :)