Bílé křeslo, menší manželská postel - bíle povlečená, oválné zrcadlo na stěně, pod ním malý bílý stolek zaskládaný hrstkou levných voňavek, rtěnek a zdravíček, bez ladu a skladu. Bílé závěsy, hnedé parkety, malé bílé dveře. Ačkoli byl pokojíček malý, a nábytek v něm taktéž, působil velmi prostorným dojmem, ovšem jen na první pohled. Měl velká okna do ulice - možná ona ten pocit vyvolávala, na kterých byly hala-bala poroztahované elegantní bílé závesy, protože obyvatel pokoje se nejspíš nikdy nemohl rozhodnout, jestli má rád světlo nebo přítmí. Obyvatel? No, spíše obyvatelka, jak napovídaly kosmetické nezbytnosti i zbytečnosti na malém bílém stolku s jedním šuplíkem. Hromada různých voňavek, nejspíš od někud z tržnice. Nekvalitně vyhlížející flakónky byly všemožně poskládané, popadané, zpola plné, sem tam, některý úplně prázdný, a aby se necítily osamoceně, válelo se tam s nimy spousta rtěnek všech možných odstínů červené a oranžové. Růžová jí zřejmě neslušela. V pokoji byla ještě skříň, úplně obyčejná, skoro splývala se stěnami a za ní, se právě otevřely druhé dveře, které vedly ven z pokojíku, nejspíše do koupelny. Přes parkety přešly mokré nohy. Malé, ale překvapivě hlasité. Nedá se říct, že by osoba dupala, ale slyšet její kroky rozhodně bylo. Usedla na postel a odklopila relativně velký, černý notebook. Nejspíš jedinou černou věc v tomto pokoji. Zahrabala se pod bílou peřinu aby jí nebyla zima na holé nohy. Měla totiž jenom, jak jinak než bílé kalhotky a úplé modré tričko s reklamou na nějakou webovou stránku. Vlasy, kterým už odrůstal hnědý přeliv, takže u samé hlavy šel vidět původní myší odstín, si už před notnou chvílí stáhla vysoko na temeno - skoto až na týl - hlavy do neupraveného, cípatého drdolu. Nejspíš, aby si je nenamočila ve sprše - z čehož můžeme soudit, dle její ještě rozehřáté, narůžovělé kůže. Začala něco zběsile ťukat do klávesnice. To trvalo značnou chvíli. Pak vytáhla poznámkový blok z tašky hned vedle postele, něco v něm chvíli četla a psala dál. Poté po sobě své dílo dlouze a kriticky četla. Něco poopravila, něco doplnila, něco smazala a na závěr, si své dílo ještě naposledy zálibně přečetla. Stiskla uložit a potom odeslat. Tak a je to. Brzo bude nejlepší z nejlepších, pomyslela si, nebo to alespoň její úsměv naznačoval.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Tak to je úplně super:O Umíš skvěle popisovat:) Hodně mě to bavilo, těším se na pokračování:)
nu, já popisy nemám ráda, obvykle je přeskakuju, pokud to jen jde
tady jsem zjsiitla, že bych přeskočila celej článek, trochu scheißlich
ale ne, jak je nemám ráda, ten tvůj se mi docela líbil. a chtěla bych, prosím pěkně, pokračování
hehe, ne, vážně, chtělo by to. Tohle je jen takovej úvodeček, nic se neděje. Takže, honem honem dítě, píšem píšem 