Copak se ti stalo andílku,
jež duši ďábla v sobě nosíš,
copak se stalo,
že o smrt tak vehementně prosíš?
Proč bušíš na nebeskou bránu,
proč radši nestavíš se na kávu.
Možná to soudím v neprávu,
ale pomoct ti bych možná dokázala
ač dávno tvé mysli nejsem znalá,
kdysi jsem byla.
V srdci mém po tobě zbyla díra,
která ti navždycky zůstane otevřená.
Možná si myslíš, že už jsi odcizená,
možná jsi a možná jsem,
však řídím-li se kompasem,
tak musím stále za tebou,
protože jinam cesty nevedou.
Vždycky mi budeš nejbližší,
ta, jež slzy moje utiší.
Ta, jíž nic už nepomůže.
Ta která napsala, že v dešti stříhaly jsme růže...
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Velmi pěkné:)