Seděla ve vlaku. (Jak nečekané, vzhledem k tomu, na jaké téma píšu.) Seděla v kupé a naproti ní seděl její nejlepší kamarád.
"Hmmmm."
"Co pak?" Otázal se jí, když neartikulovaně zamručela.
"Přemýšlím, k čemu to všechno bude."
"Co všechno?"
"Já nevím… všechno."
"Víš co, spi prosímtě." Pěkně se na ni usmál, zavřel oči a zavrtal hlavu do polštářku u ucha sedadla.
"Dobrou." Broukla, ale bylo jí jasné, že neusne. Koukala oknem do tmy. Pravidelné drncání, které většinu lidí uspává, jí nedělalo dobře. Raději přemýšlela. Ve tmě za okny vlaku se jí jakoby zhmotňovaly představy a vzpomínky. Ve zpětném sledu.
"Kde se flákáš, náno!"
"Už jdu."
Ještě před týdnem na ni takhle pokřikovali všichni, kromě Lukáše sedícího ve vlaku naproti ní. Pokřikovali na ni i hůř. Tohle bylo tak před měsícem. Snažila se skamarádit s největšími tyrany na škole, aby zapadla, ale oni po ní chtěli nějakou zkoušku. Nevěděla co. Zavedli ji do klubovny, strčili do ruky jointa a řekli, že ji nevezmou, pokud to nevykouří sama. Byl to pěkně velký joint a oni nikdy předtím marihuanu nekouřila. Bojácně popotáhla. Bylo to odporný. Popotáhla ještě jednou a bylo to ještě horší. Tahala a postupně začínala cítit, jako by byla lehce unavená a trochu bezstarostná. Jako by se jí zamlžilo myšlení. Trochu se zahihňala a v ten moment uslyšela klapnutí dveří. Všichni z populární party byli najednou ti tam a ona stála sama, v opuštěné třídě, s marihuanou v ruce a hlavě a ve dveřích stála ředitelka škola. Tehdy ji vyloučili a Lukáš šel s ní.
Protože minule šla ona s ním. Nevěděla, jak se to tehdy přesně stalo, ale zamotal se do něčeho se šikanou. Byli docela problémoví, když se tak nad tím zamyslela. Předtím zase vyloučili ji a Lukáš šel s ní. To tehdy, když dala pěstí té malé, protivné, tlustoprdce Gregorové, když se posmívala jejímu oblečení. Neměla totiž na nové, byli s Lukášem oba chudí, oba sirotci. Chodilo to takhle mezi nimi už řadu let. Už od mala, kdy se poprvé potkali v internátní škole, kam je poslali ze sirotčinců. A takhle cestovali už několik let. Nikde víc jak rok nevydrželi a střídali chudinské školy jednu za druhou.
Koukala do tmy za oknem a vzpomínala. V dálce najednou spatřila první světlý paprsek. A spolu s ním se jí před očima jakoby zhmotnil přízrak budoucnosti. Stáli tam, ruku v ruce, jako tomu bylo vždycky, jen tentokrát ona byla v bílém a on mě na sobě svoji nejlepší košili. Na prst jí navlékl plastový prstýnek z automatu. Vházel do něj snad tři stovky, než konečně vypadla kulička s tím správným překvapením. Podívala se na spícího kluka před sebou. Nebyl nic moc. Uvolněný obličej, rozcuchané lehce nazrzlé vlasy, řasy jako dívka. Ne, vážně by mu teď ani pusu nedala, ale když se na něj dívala, v očích se jí leskla něha. Tak k tomu to tedy všechno bude.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Krásné:) Měla bys být spisovatelka :) takový dojemný příběh:)
krásně napsané :) romantické a něžné, ale bez zbytečné sentimentality. Asi jako ty sama :)
Krásně napsané a u posledního odstavce mi naskočila husina. ;)