Proč vlastně věříme lidem, co myslíte?
"Důvěra je jediná věc, která dokáže změnit vše" Řekl Stephen M.R. Covey a pojmenoval tak knihu. A myslím, že má pravdu. Podle čeho, se ale rozhodneme, že zrovna tomuhle člověku budeme věřit, že mu svěříme svá tajemství a otevřeme se mu? Řekla bych, že je to podmíněno dvěma faktory.
1) Délka známosti
2) Sympatie k danému člověku
Ani jeden z faktorů nám spolehlivě nezaručí, že daná osoba je plně důvěryhodná. Tak například moje mamka. Znám ji asi nejdéle ze všech lidí na světě - délka známosti splněna na jedničku, a mám ji děsně moc ráda - sympatie k danému člověku taky za jedna. Svěřila jsem se jí, že teď randím s jedním klukem, říkala jsem mu tehdy kompromitující přezdívkou, abych zakryla jeho identitu. Protože hrál na saxofon, říkala jsem mu Sexy saxy. A mluvila jsem tak o něm i před mamkou. Sexy saxy měl koncert s hudebkou a protože já děsně obdivuji jeho hudební umění (to je alespoň balící technika!), pozval mě. S radostí jsem přijala a vzala sebou kámošku, abych se nenudila, když on bude hrát. Čirou náhodou se ukázalo že na onen koncert jde i můj dědeček, zase z jiných důvodů. Řekla jsem si v pohodě, žádnej stres. Sedíme si tak v hledišti, před námi orchestr a najednou do mě dědeček šťouchne loktem, potutelně se usměje a řekne: "Tak kde máš toho svého Sexy saxouše?" No nezabili byste moji maminku? Tou dobou náš vztah (se Saxym) ještě nebyl oficiální a ona o něm vesele (a do všech detailů) vypráví svým rodičům.
Sympatie k danému člověku jsou trošku jiná liga. Mně třeba všichni mí kamarádi svěřují skoro všechno. Jsem sympatická? Doufám, že jo. Nicméně, a teď to bude znít namyšleně, si myslím, že mi důvěřují, protože jsem loajální a jejich tajemství si nechám pro sebe a vždycky se jim snažím objektivně poradit. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že některým lidem se otevřu hned a vykecám jim o sobě všechno do nejmenšího detailu a některým lidem řeknu o sobě jen konstruktivní informace. To už je ale podle mě otázka pudových vjemů. Něco co jsme pobrali od zvířecích předků, něco hluboce skrytého v našem Idu. Ten pejsek se mi nelíbí, ten mi nevoní, na toho budu štěkat, tam toho si obezřetně očuchám, ale s tam tím si můžu hrát. Každopádně důvěra je jedna z nejcennějších věcí jakou nám vůbec naši přátelé a známí mohou poskytnout. Vážím si každého problému, se kterým se mi kdo svěří, protože vím, že to je výraz důvěry, tedy cenný dárek.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Pekný článok :) A mimochodom máš krásny blog :)
Pěkně se to čte.