Opomínat se nevyplácí

16. february 2013 at 19:09 | S. |  Jednorázové útržky prózy
Koukal se do zrcadla a pohled mu oplácely rudé oči obklopené bílými vlasy, chabě připomínající šlechtické paruky ze 17.ctého století. Raymond de Callya. Ale kde se tady kurva vzal. Jeho odvěký nepřítel, co měl být už dávno mrtvý na něj civěl stejně konsternovaným výrazem jakým se on díval na něj. Do zrcadla. Do zrcadla? Chvatně přitiskl ruce na svůj obličej, po celé jeho šířce, částečně proto aby si zakryl zrak a neviděl tu zrůdu před ním a částečně proto, aby si ohmatal obličej a přesvědčil se o té nemožné, hrůzné věci, která mu práve prolétla hlavou. To monstrum v zrcadle udělalo to samé. Sakra! Takže to asi byla pravda. Ještě chvíli se pohrával s obrazem v zrcadle, zkoušel neočekávaně škubat rukama aby toho zlého démona, co si s ním pohrával nachytal nepřipraveného, ale bylo to zbytečné. Byla to pravda. On, Santiago Cuchllo, byl uvězněný v těle Raymonda de Callya a naprosto nevěděl jak se to stalo, či jestli se vlastně nezbláznil. Opřel se rukama o umyvadlo, které nebezpečně zaskřípalo, ale zůstalo pevně držet na stěně pod zrcadlem. Sakra. Sakra sakra sakra. Nebo taky carajo, jak by řekl ve svém rodném Španělsku. A ostatně taky rodné zemi toho zkurvysyna v jehož těle teď trčel. Ale jak. Jak? Zavřel oči a vzpomínal.

Naposledy se s tím bastardským upírem střetl právě tam. Slunce žhnulo, jako ostatně ve Španělsku často, takže si pro něj musel dojít hluboko do kobek, kde dřímal ve své rakvi. Dřív než ho však stihl probodnout kůlem, seběhli se na něj psy, které tem on se svou překrásnou setrou Rosali měli jako stráž. Byli jich snad stovky a kdyby nebyl v přímé rodové linii se svatým Jakubem, po němž měl i své jméno, nedostal by se ven. Byl si ovšem jistý, že je zabil oba, protože při úniku kobky podpálil.

Zamotala se mu hlava. Na mysl mu vytanula další vzpomínka. Tentokrát byl sám v dřevem obkládané místnosti, z vysokých oken dopadaly pruhy bílého světla, ve kterých se míhaly částečky prachu a osvětlovaly papíry jimyž byl Santiago obklopený, na nihž seděl a měl jich plné ruce. Byl hluboce začtený. Vzpomínal na jeden z nesčetných dnů, co je strávil zkoumáním rodiné knihovny. Byl tehdy ještě docela mladý chlapec. Nikdy žádné jizvy, jen jedna pod okem, co mu zbyla po prvním pádu ze stromu. Později jich přibilo víc, už bohužel ne jen od stromů. Tehdy už věděl, že jeho posláním v životě, které zdědil po svém předkovi sv. Jakubovi, bylo mítit zlo. Jak to má dělat, mu ovšem nikdo neřekl. Ani jeho táta. Tento úděl si měl každý vyložit jak nejlépe uměl. Santiago ho pochopil poněkud vzletně. Tehdy ale pročítal staré listiny a snažil se o sobě a svém osudu dozvědět víc. Ten den si zrovna pročítal pánovo desatero. Stálo tam, mimo jiné. "5. Nezabiješ!" a rukou jeho pra pra děda Jakuba dopsáno " - sic budeš tvrdě potrestán. Zabít zlo, je zlo."

Santiago se vyřízený zhroutil na kachlíkovou podlahu pod umyvadlem. Tohle opomenout se mu nevyplatilo.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Domush Domush | Web | 16. february 2013 at 20:00 | React

Úplně úžasné:O nechápu jak můžeš něco takového dát dohromady:O Fakt se ti to povedlo a chci další!:)

2 Eruvië Eruvië | Web | 21. february 2013 at 9:22 | React

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama