Aneb uzavírám jednu kapitolu života. Neměla bych se tím pádem zahodit svoje problémy a začít s úplně čistým štítem. NE. nezvládla bych to. Příliš lpím na minulosti. Vždyť, co jiného jsme, než směs vzpomínek, minulosti a genů? Můžeme vůbec někdy doopravdy zahodit svou minulost? Neovlivňuje nás náhodou každý čin a každá myšlenka co jsme kdy prohnali hlavou? A i když se je snažíme zamést pod koberec a dělat, že neexistují, stejně tam jsou, ne? Život přece navazuje, stejně jako knížka. A když v knížce uzavřeš jednu kapitolu, automaticky děj navazuje v druhé. A řeší se stejné věci, jen pár nových.
Dost filozofování, nejde mi to. Oficiálně musím přiznat, že jsem zamilovaná. A žel bohu ne do mého kluka. Zamilovala jsem se do špatného kluka. Není prostě pro mě. A co hůř, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem do něj zamilovaná už skoro rok, s menšími pauzami. Terno, co? Netuším co s tím, jsem pro něj jen na sex a to tak, že velmi občasný. Měla bych se na něj vykašlat, ale když... sex je taky důležitá součást života, no ne? (Filozofie Samanty ze Sexu ve městě :D) Budu si sama sebe víc vážit, když se s ním zase vyspím? Nemám tušení, ale vážně to chci udělat! Jsem špatná. A asi i nadržená jako prase. (které by mimochodem mělo mít až 30ti minutový orgazmus, takže se není čemu divit, že prasata jsou nadžená
)
)
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















