Cítím se, jak kdybych vypověděla záruční lhůtu. Mám po krk své rodiny, celý víkend po nich jen křičím a štěkám a to si to fakt často ani nezaslouží. Závod jsem zajela... No strašně. Celou pauzu mezi prvním a druhým kolem jsem probrečela a připadala si špatná a bezvýznamná, nakonec jsem musela zavolat kamarádce abych jí mohla brečet do telefonu a ona mě teda trošku uklidnila a zvedla mi náladu. Druhé kolo dopadlo ale úplně stejně katastrofálně, tak jsem si šla rezignovaně sednout do hospody kde mě příšerně rozbolela hlava. No a teď, když jsme se vrátili domů, jsem zjistila, že jsem nechala lyže na kopci. Jak? Jak proboha! Co se mi to stalo? Za týden mám nastoupit na novou školu s co hůř, za čtyři dny jet na další závody a ještě hůř, za tři dny dělám komisionálky a s tímhle módem to rozhodně nemám šanci zvládnout. Ani jedno z toho. Mise je jasná, co nejrychleji, nejlépe ještě během dneška, se hodit do normálu, ale to je mise skoro nesplnitelná. Ležím ve vaně plné pěny a horké vody a zpytuji svědomí. Tatínek se právě vrátil z výpravy na záchranu lyží, dřív, protože obvolal ředitele závodů a já uvažuju, jestli mě, až vylezu z vany, zbije. Tento víkend mi dal po x letech zase facku. Asi jsem si ji zasloužila, ale nejradši bych aby to neudělal. Říkám, doslova jak kdybych vypověděla záruční lhůtu a už se mohla rozbít. Však mi taky brzo bude 18. Věk, kdy mě budou moct vyhodit.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















