... Stěžovala si mi dnes kamarádka. Má chlapce. Říká o něm, že je dokonalý. (Už tady o ní jednou byla zmínka.) Nedávno jí dal z ničeho nic růži, má o ni zájem, chová se k ní překrásně, dělá všechno pro to aby jí snesl modré z nebe. A ona si toho váží, ale jak sama říká, ne dostatečně. Přijde jí, že když si ji někdo takhle hýčká, měla by k němu mít hlubší pocity a cítit se k němu připoutanější. Cítí se z toho provinile. Dokonce jí utekla z pusy výše zmíněná věta: "Proč prostě nemůžu být zamilovaná, když to potřebuju?"
Přitom on by to na ní rozhodně nepoznal. Chová se k němu láskyplně a něžně, je na něj vždycky milá a jsou spolu jako dvě hrdličky. K tomu bych přirovnala ono řčení, že není růže bez trní. Když ona na první pohled vypadá tak hezky, tak jemně a něžně, smyslně a vášnivě a přitom zoufale romanticky. A on nemůže odolat, natáhne ruku aby po ní sáhl, pohladil ji a odnesl si domů kde ji bude hýčkat. Ale popíchá se. A ačkoli se ona tak strašně snaží aby k tomu nedošlo, jednou se tak stane, možná...
Má druhá kamarádka (i její) si myslí, že je tohle naprosto v pořádku. Že ho má ráda, tak proč chtít zatím víc. Jsou mladí a dívka, pokud nemusí beznadějně toužit po klukovi kterého nemůže mít, se zamilovává pomalu. Jak ráda bych tomu věřila já i má kamarádka. Ale kdo ví. Záhadu nejspíš rozřeší jen čas, zda tahle růže opravdu má trny.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Asi by mu mala povedať, čo k nemu fakt cíti...