A je to tedy. Ten moment kterého se všichni bojíme a možná i trochu doufáme že nikdy nepřijde. Moment kdy se všechno začne jevit zbytečné. Strávila jsem neuvěřitelné množství času ponořená do sebe, s učebnicí v ruce a na běžícím pásu (metafora). A k čemu? Abych nakonec zjistila že mám ještě horší známky než předtím a výsledky ve sportu taky nic moc.
Moje kamarádka zastává názor, že můžeme mít, co si zamaneme. Že jsme moderní ženy, s neuvěřitelným rozletem možností a že stačí použít lokty, podpatky a červenou rtěnku. Ale je to skutečně pravda? Nemělo by potom k něčemu takovému, jako se právě stalo mě nedocházet? Nebo to mám brát jako své vlastní obrovské selhání? Můžeme opravdu mít všechno?
PS: Alespoň že ten nový svetr mě uklidňuje.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















