Rudá růže vetknutá do vlasů,
pod chladem tvého srdce chřadne,
vzpomínám za dávných časů,
jak tvé prstíky ladné,
běhaly po klaviatuře mé duše,
dnes směju se tomu suše
a do sešitu zapisuju paměti,
aby mé děti
k stáru měly co číst.
S úsměvem obracím list,
pero přikládám na další řádku,
píšu jak měla jsi hrst plnou drátkům
od loutek za něž jsi tahala,
jak jsi se usmívala a jak jsi líbala.
Jak sprostá jsi byla od rána do večera,
ale že horší bylo když jsi mlčela.
Že jsi byla princezna noci,
kteří báli se i nejdrsnější kluci.
Vzpomínám jak moc rádi tě měli páni,
a rukou zakrývám vyznání,
když manželka nademnou se sklání
a hlavu mou hladí dlaní.
Asi jsem to vždycky věděl,
ale překvapila jsi mě, když u tvé postele jsem seděl,
držel tvou ruku a sledoval jak jsi umírala
a s posledním dechem mi řekla, že vždycky jsi mě milovala.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
Moc krásné. Máš úžasný talent na melancholický básničky :) Mimochodem, moc hezký vzhled blogu!
[1]: Děkuji ti, jsi moc milá :)
Ahoj máš moc hezký :))