Já, v křoví schoulená, přísahám,
pod křídly temných hvězd, pod křídly samoty,
můžeme žít dva životy,
můžeme umírat
a zároveň žít,
slzy smíchem zastírat,
usmívat se a snít.
Každá myšlenka jako facka bolí,
raději stejně výprask zvolí,
protože prázdnota ji obklopí.
Ať udělá cokoli - neschopna slova,
a přes všechnu bolest by dělala to znova,
protože jinak už neumí žít.
Neumí bolest potlačit a zapomněla snít.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















