Kolikrát se vám už stalo, že jste něco neřekli. Nikomu. A jestli, tak jen vyhýbavě a zamlžene. Mě se to často nestává. Jsem otevřený člověk, ale když už něco takového v sobě dusím, většinou je to proto, že se stydím nebo že se snažím zapoměnout. Nejčastěji kombinace obojího.
Když ale něco uvnitř nás bobtná a nabývá to obřích rozměrů jen proto, že my to nedokážeme v sobě potlačit, je lepší to prozradit? A nebo ne? Je lepší se s něčím potýkat v sobě nebo čelit názorům okolí? Takový malý vnitřní démon. Kostlivec ve skříni. Může nás to dohnat až k šílenství, prý. Jenže co je na tom pravdy?
Já myslím, že je to zdravé. Neměli by jsme se o všechno dělit se svým okolím. Dokonce ani ti nejbližší by o nás neměli vědět všechno a neměli by mít přímou sondu do naší duše. Proč? Protože jakmile ji jednou mít budu, už navždycky budou schopní vám ublížit. Vím to z vlastní zkušenosti. Jedna má kamarádka, myslím že jsem ji tady přezdívala Ďáblice, byla jednu dobu má opravdu největší a nejůžasnější podpora, říkala jsem jí všechno a ona mi vždycky poradila. Pak se to jednou změnilo. Tehdy jsem trpěla jak štěně. A i dnes, přestože už jí zdaleka neříkám všechno, vlastně jí už neříkám skoro nic, má ona moc mi ublížit. A to tak, že velkou. Sice když jsem na dně, tak jí volám, protože uklidnit umí skvěle, ale už dávno nemá napojení do mé mysli a už dávno jí neříkám ani většinu svých pocitů, ale ta moc ublížit mi, je pořád tady.
Jsem za to ráda, protože mě to něco naučilo, ale věřte mi, mějte svá tajemství. Nedovolte jim vidět až úplně do vás.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
moc hezký blog!