To je, co? A všechno pořád kvůli jedné a té samé věci. Bože! Připadám si úplně nemožná. Vždyť bych už po té době měla zvládat své vlastní emoce. Ne počkat, já je zvládám, nikdo na mě nepozná že se trápím, kromě taťky, ale ten má tolik taktu, že se jednou zeptá a dál se nevyptává. Problém je v tom, že jsem se uzavřela před světem. Nechci se s nimi bavit, protože bych se s nimi musela bavit o svých pocitech a to já nechci. Oni by se všichni vyptávali co se stalo a co jim na to mám říct, když to nechci rozebírat? Jedinej s kým udržuju kontakt je můj milenec, ale ten není z našeho města takže mi to je stejně k ničemu a sedím doma nebo v práci zavřená sama. Asi by mi nevadilo vidět se s někým kdo by se nevyptával, ale nevyhledávám to. Prostě nemám chuť na lidi. Je to špatný!! Hodně špatný! Potřebuju lidi. Proč to tak blbě nesu? Nevím. Už začínám dávat dohromady okružní cestu po ČR. Přesně to potřebuju. Asi...
Zoufalá Succuba
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...

















Comments
taky někdy cítím potřebu socializace. ale pak si řeknu, že zrovna s tím člověkem se mi ven nechce. přitom bych to tak potřebovala! někdy se mi i zachce, aby se někdo přeptal co mi je. Ale i když to dávám zkroušeně najevo, většinou se mě nezeptá.