Kdyby jsi jen věděl, že už jsem se naučila bez tebe žít.
Z počátku to bylo těžké, barevně snít,
dýchat, jít.
Kdyby jsi jen věděl, jak chatrné jsou mé jistoty.
Možná by jsi se mi vymál, možná, zabalil mě do vaty.
Kdyby jsi jen věděl, že jsem ti vlastně nikdy nevěřila.
Kdyby jsi to věděl,
otočil by jsi se a odešel
a já brečela bych, co moje pravda způsobila.
Kdyby jsi jen věděl, jak přes nedůvěru ráda jsem tě měla.
Zoufale tě chtěla,
ale jak to bylo na tobě.
Mě stačil jsi, v jakékoli podobě.
Kdyby jsi jen věděl, jak trpěla jsem když přestal jsi mi psát.
V hlavě mi znělo: už tě nemá rád,
nesmíš dotírat,
alespoň důstojnost si zachovat.
Kdyby jsi jen věděl, jak ožilo mé srdce když ozval jsi se zas.
Jistě, po zádech běhal mráz,
rány bolely stále a zas,
však vzpomínky byly silnější než varovný hlas.
Kdyby jsi jen věděl jak chtěla jsem tě obejmout a říct ti jak mi chybíš,
zeptat se kde vězíš,
zda ještě cítíš, dycháš a vidíš.
Přesvědčit se že nikdo ti nezkřivil ani vlásek,
a jestli ano, tak mu o krk skřípnout můj zánovní pásek,
který jsem si koupila,
abych se ti líbila.
Kdyby jsi jen věděl jak bolely mě tvá slova,
však to co řekla jsem, řekla bych znova,
neb já to tak v skutku cítila,
a že pravda způsobila bolest, s tím už jsem se sžila,
a tobě jsem nechtěla lhát,
i po všem čím jsem si prošla,
bych tímhle chtěla přísahat,
že nejsem zas tak strašná,
a prosit tě, ať zkusíš to zas.
Což neslyšíš ten zlomený hlas?
Chtěla bych ti to všechno říct, však bojím se, po dnešní scéně,
prý více, je někdy méně.
Možná když nebudu se snažit aby jsi to chápal,
Oživím znova tvůj poznat mě zápal,
a bude to všechno zase dobré.
Zní to skoro jako milostná báseň, viď?
Však věř, že není,
já nestojím o takovéto ponížení,
a navíc láska ve všech podobách stejná je,
ta milenecká jen, navíc chtíčem roztaje,
ale od té ostatní se jinak zvláště neliší,
škoda že tohle nikdo neslyší,
že to do světa nekřičím,
co nechápe nic, nechápe,
ani zda tobě to povím, netuším,
zardousím vás, jestli se znovu zeptáte!
Ne není to láska, ne není to zášť,
ne není to chtíč, ba ani slabost, zvlášť,
Ač znám tě tak krátce, jak těm nejvěrnějším do duše ti vidím,
a povím ti to, co řekla jsem i jim,
když na naše pouto padl temný stín,
příteli, za to co cítím, se stydím
a ty mi máš moc ublížit,
proto tě miluju i nenávidím.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















