Já to vím
a možná proto mávám lístkem papírovým
na nebe
tvým pohledem ocelovým,
moji duše zebe.
Je to jako z teplých krajin
za polární kruh,
nezpůsob rozruch,
to co napáchal jsi stačí,
tvé oči, na mě se mračí,
a já cítím jak tělo mé zalévá chlad.
A ne snad?
Vždyť uvědom si jak se díváš,
z toho pohledu teplota vzduchu klesá,
přijdu ti nesvá?
Nediv se,
když nachladím se,
z ledu ve tvé duši.
Copak se to sluší?
Takhle nechávat prochladnout slečnu,
doslova mrznout.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















