Čmárám si verše na okraje malířské desky,
nesmyslná slova čtou se hezky.
Chtěla bych nakreslit celičký svět,
však mojí rukou se nepoved.
Chybí mi cit pro jemné přesné tahy,
kreslím jen tak, bez rozvahy,
slova skládat je jednoduší,
neb přečíst mohou je i hluší,
slyšet slepí,
děvčátko u chodníku dřepí,
kdo však čáry popíše,
když slepec napětím nedýše
aby ocenil překrásné dílo.
Z chodníku se smylo,
umění mého dětství,
a tak tedy já, se ctí,
pastelky, křídy odkládám,
když příroda mě odmítá,
smutek na venek ovládám,
ač vnitřně se mnou zmítá,
nebylo mi dáno do vínku,
tak alespoň si zachovávám vzpomínku,
na sebe, malé děvčátko s křídami.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















