Odvážila jsem se svému papírovému otci otevřít své srdce. Řekla jsem mu z čeho mám na Bílé strach (že se ztrapním, ty děcka jsou o hodně lepší) a že mám pocit, že když trénuju s ním, tak se mi ozývá psychická rána z dřívějška, kdy jsem díky němu měla zafixováno, že jsem neschopná a že neumím lyžovat a tak kdykoli on mi něco poradí tak jezdím hůř. Mnohem hůř. Krom toho on vůbec neví, neuvědomuje si některé lyžařské fakty. A po tom, co jsem mu to všechno řekla, mě on seřval, co si odvažuju ho kritizovat. Začal mi nadávat proč mu nadávám do kreténů a debilů, což nebyla vůbec pravda. Já jsem si s ním jěn chtěla promluvit o problému který cítím a který on si neuvědomuje. Nerozumím tomu a hrozně mě to zranilo a zablokovalo ještě víc. Pojedu na bílou, naprosto zablokovaná, absolutně mimo a možná si akorát tak zkazím styl. On mi prostě nerozumí a snaží se mi mluvit do života, do lyžování. Nechápe, že jsem citlivější než dávám najevo před lidmi a že je se mnou potřeba jednat v rukavičkách protože každé špatné slovo zanechá nezvratné následky na mé psychice a taky nechápe, ani on ani mamka, že říct mi, abych nebyla přecitlivělá nepomůže. Vůbec. Problém to nevyřeší a to že po mě bude řvát, že jsem se odvážila ho zkritizovat mi nepomůže vůbec. Vlastně si myslím, že nejvíc ho štve, že za to, že se zlepšuju může hlavně jiný trenér a teď, když už nejsem "ztracený případ lyžování" by si mě opět přivlastnil zpátky, ale to už nejde. Krom toho, že mi to zhoršuje styl, jsem nikdy nebyla psychicky víc v pohodě než poslední dva roky, co mě trénoval můj aktuální trenér. A víte proč? Protože jsem měla míň kontaktu s ním. S tátou. Protože on na mě křičí, neustále křičí, kdykoli udělám něco špatně, není schopný to řešit jinak než křikem. A to já nenávidím. Nesnáším když na mě někdo řve. Jako malá jsem měla noční můry, že po mě všichni křičí, sny plné křiku, nic víc, jen nadávky a kolikrát i jen nesmyslný, nesrozumitelný řev na mě, ode všech. Mamky, taťky, ale i cizích lidí. No, a pán domu si zřejmě neuvědomuje, že problém je hluboký a psát, mi pomáhá ho lehce překonat, trošku potlačit a vyhání mě z počítače. Tenhle článek bude mít pokračování, snad. Tak já ho jdu pustit ať zase nezačne křičet.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















