Vydím ho poprvé, servu z něj šaty. Proč ně? To přece dělá každá holka.

26. february 2012 at 14:00 | Succuba |  Zápisky
Nedělá. S modelínou na larpu to bylo, řekněme přiměřeně fajn. První večer jsme strávily sice ve společnosti, ale já jsem byla nějaká uondaná a navíc jsem nikoho neznala a oni rozhodně nebyli tak milí jako následující den, večer a ráno, tak jsem se rozhodla jít spát brzy. Nic s nikým nebylo, ten večer, většina kluků tam byla dost škaredá. DOST. Ale dva nebo tři co se mi líbili (nechci říct pěkní protože můj vkus je dosti prapodivný) se tam našli. Pak ovšem začala bitva a všichni ti "vojáci" byli strašně sexy. No dobře, všichni ne, ale těch pár pěkných najednou bylo sexy a těch pár neodpudivých najednou bylo přijatelných a těch pár odpudivých... ti byli odpudiví pořád. Rozumějte, i když to není skutečná válka, všichni to tam berou děsně vážně a například takový velitel jedné strany je najednou vážně velitelem a to se mnou mávalo. Spíš jsem se chtěla zamyslet nad tím, proč mám tendence kluky na první potkání svlékat. Neříkám hned se s nima vyspat, ale i to. Uvažovala jsem a napadly mě dvě možné varianty problému. První, pravděpodobnější, úvaha kde se tohle ve mě bere, je postavena na základě mého problému s dětství. V době rozpuku puberty (takových krásných šest sedm let zpátky) jsem byla pro chlapce absolutně nepřitažlivá. Neberte to špatně, byla jsem krásné dítě, ale byla jsem dítě a to se se mnou táhlo skoro až do deváté třídy. Trpěla jsem, protože už tou dobou jsem měla vytříbený vkus a líbili se mi kluci, kteří byli naprosto nedosažitelní. Naprosto. Ne že by tou dobou pro mě nebyl naprosto nedosažitelný kterýkoli kluk, protože jsem prostě byla dítě, ale chápete ne? A tak, ač vím, že tohle už dávno není pravda, mám v hloubi duše neustále zaseté sémě nejistoty a mám potřebu si dokazovat, že teď už ty kluky získám a rychle. Že teď už nejsem nepřitažlivé dítě, že teď už ne. Druhou, méněpravděpodobnou variantou mých úvah byly myšlenky na konflikt s otcem. Vždycky jsem dělávala klučičí sporty (lyžování, potápění s ploutvemi, karate, judo a podobné výmysly). Nestěžovala jsem si a nikdy mi to nevadilo. Bojové sporty se mi hodí když se "peru" a chci aspoň trošku působit nebezpečně. Aby všichni kluci hned nemysleli že mě přemůžou. Ale toto chování rodičů vypovídá o tom, že chtěli kluka. Obzvlášť, když jsem je jako malinká prosila o hodiny baletu a bylo mi hrubě nevyhověno zapsáním do juda. Tahle minulost, plus fakt, že se mnou můj tatínek nikdy, ale doopravdy nikdy není spokojený (jasně, chválí mě, ale defakto jen proto že jsem si o to náležitě řekla), mě přivádí k myšlence, že se přirovnávám k muži a největším "úspěchem" mužnosti je přece ojet co nejrychleji co nejvíc buchet. A tak, ač se o této mé činnosti můj milovaný papá nikdy nedozví (doufám), se snažím co nejvíc připodobnit jejich "vysněnému" ideálnímu synovi, kterého jim nikdy nebudu schopná dát a můj bratříček, s jeho prazvláštnímy sklony zřejmě taky ne. Vlastě jsou to chudáčci. Ale o nich dost. A už také asi i dost k mému "problému." Pokud mi nechce poradit jak rozuzlit další zapeklitou stránku mého nitra a udělat ze sebe lepší osobu, (být succubou je fajn, ale mám radši opravdovější věci než nezávazný sex, přece jen, s city je to lepší) uvítám porovnání mých teorií popřípadě nějaké postřehy. Děkuji, Succuba
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement