Upadám do deprese. Nepříjemné. Mrzuté. Škoda. Rodiče mě vzali ze školy dřív, abych "vyležela" nemoc. Bezvýsledně. Pořád mi je špatně, a ještě na mě padá spín. Bůh ví proč. Nemyslím na žádné nepříjemné věci. Jen mě napadlo, proč se ve mě rodí trauma, ze školy a že bych ráda nějakého kluka, který by o mě jevil zájem i po pocitové stránce. To když jsem se chvíli bavila s Alfou (úžasnej kamarád). Taky jsem už o něm neslyšela věky, tak mě potěšilo, že se ozval. Ovšem pokud tohle ve mě vyvolalo špatnou náladu, tak neví. Dokonce si čtu i komix Simpsonovi ale moc mi to náladu nezvedá. Taky jsem si prohlédla spoustu fotek z dětství a zjistila jsem, že jsem byla vážně dokonale úžasné dítě. Měla jsem zlaté lokny, pohled ďábla a barevné, výstřední oblečení. Mamka viděla co dělám a šla si prohlížet se mnou. U mnohých fotek se rozpovídala a řekla mi, že prý ji lidi zastavovali na ulici a chtěli si mě fotit. No a pak nemám být sebestředná. Škoda že jsem z toho vyrostla. Nebo možná taky ne. Já sama nevím. Nemůžu svůj vzhled objektivné posoudit. Docela jsem se sebou spokojená, ale jak to vidí ostatní říct nemůžu. Co se zájmu kluků týče, bych to asi na takovou slávu neviděla, přestože většina mých kluků kamarádů mi tvrdí, že se mě kluci bojí oslovit právě kvůli mému vyjímečně dobrému vzhledu. Těžko říct, třeba to jsou kecy. Třeba ne. Skoro mi připadá že hodně nesmyslně plácám. Nechám toho. Pakliže moje tělesné zdraví ovlivňuje i mé duševní, tak jsem na tom hodně špatně.
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















