A pak jsem zapomněla dýchat...

5. february 2012 at 19:33 | Succuba |  Zápisky
Z toho ledově šedého pohledu se mi zamotala hlava. Ano, mluvím tady o své vélké lásce ze závodů. Přezdívám mu cizinec. Na těchto závodech jsem ho viděla z blízka. Podívala se mu do očí a viděla jeho úsměv. A víte co? Vůbec v ničem to nepomohlo! Člověk by řekl, že osudové pohledy nepřijdou z blízka. A když už přijdou, že je člověk rozdýchá. Ne jako já. Jako malá blbá holka jsem se zachovala. Čekala jsem a čekala, stát jsem ho nechala a seděla jsem jako pecka na schodech s pohledem visícím na jeho rtech. On se mi podíval do očí a mě div neukápla slina. Nafackovala bych si. Jediným pozitivem je, že teď už ví, že existuji. Nemohl celý víken posedávat vedle mě aniž by si mě nevšiml. Obzvlášť, když můj ctěný pan otec občas přes celý lokál zařval mé jméno a já mu, úměrně hlasitě ruchu v místosti odpovídala. Ze signálů jeho těla, lecos by se vyčíst dalo, kdyby však mě, mé toužení neklamalo a já, troufla bych si říct, že mě chce a že se mu líbím, kdybych ovšem nestraným pozorovatelem byla. Takto můžu říct pouze: jo, byl vedle mě celý víkend a já, slaboška, jsem se s ním neseznámila. Všechny ty signály, které jsem viděla, mohly být smyšlené, jelikož často vidíme to, co vidět chceme. Stál tam. Já seděla. Přejela jsem pohledem po místnosti a na jeho tváři skončila a on do očí se mi podíval a pak se usmál, protože přišel jeho kamarád. A já jsem zapomněla dýchat. Přidušená a zoufalá, Succuba
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement