Ahoj, lamači srdcí, stydíš se? Ne? Stydět by 'ses měl! Že mé rty jsi líbal, tělo znesvětil, odešel. Mé city jsi zamíchal, zmátl jsi mě a zranil. Plamen mé vášně rozdmýchal, pak jedním slovem zchladil. Pro moji slabou chvilku, pro pár nocí touhy, mé srdce jsi získal, pak zlomil a zahodil, a dál mé vlasy vískal. Já nedám to znát, ať netušíš pravdu, přes to že sám jsi to zavinil, zavřu oči a potlačím slzy, ať nevidíš zrcadlem do duše, ať nevidíš že jsi mě poranil, neb v zorničkách mám vepsanou bolest a v slzách se zobrazí klišé, jež zobrazuje mou fantazii. Přišel jsi, a dotknout mě jsi se chtěl, odstrčila jsem tvou ruku, se slovy: "soukromý majetek, ten střežit by se měl" ty jsi se zasmál, že jsem nějaká uražená. Ano. A taky si vážím více sama sebe, jsem hrdá, zlomená a zahozená žena!
A v mlze plynů z výfuků mě náhle vezme za ruku...
















